31 – DOBRÉ DNY
Výstava Dobré dny představuje tvorbu Elišky Jakubíčkové ( AVU, 1993, prof. Jiří Načeradský, Zdeněk Beran) z posledních let, většinou letošního. Obrazy vznikaly v průběhu všedních dnů a jejich motivy a vnitřní impulsy přicházely někdy zcela letmo a nečekaně.
Malba Elišky Jakubíčkové se dá formálně definovat jako abstraktně gestická. Vychází z konkrétních předloh nebo zážitků. Jednotlivé motivy, obvykle bez fotografických záznamů, ale zachycené v kresebných skicách, jsou jakési paměťové stopy redukovány do informací, které neodkazují jen k existenci jednotlivých předloh a inspiračních zdrojů, ale vypovídají i o dalších smyslových a emocionálních datech (nálada, barva, chuť apod). Je to např. patrné s obrazů s názvy Muž v čepici – portrét z ulice nebo Muž s hlavou v oblacích, které vytvářejí tématicky diptych.
Předlohy jsou pro autorku počátečním bodem a východiskem k obrazům, jejichž forma krystalizuje v průběhu práce, ale která se k tomuto východisku, počáteční inspiraci, neustále odkazuje. Tento způsob postupu je patrný i z dalších obrazů. Autorka nikdy nemění původní smysl a obsah svých maleb. Její přístup je ovšem mnohovrstevnatý, rozprostřen do celého lidském vědomí, obrácen nejenom ke smyslům, ale i citům a intuici. Malba je takto konfrontováno nejenom s prvopočátečním časovým stavem, ale dáváno do spojitosti s jinými. Je relativizována a podrobováno zvl. formální interpretaci.
Výtvarný jazyk, který Eliška Jakubíčková vytváří a s kterým pracuje, je jazykem neustálých proměn, na jejich obrazech divák nenajde nic fixicistního, vše je v pohybu . Malířské gesto je dotvořené dynamickou kresbou s často syrovou barevností zelených, žlutých a červených tónů propojených dominantní černou.
Z toho pramení í časovost obrazů inspirovaných pobytem v krajině, kromě již zmiňovaných i dalších, např. Obzor, Léto, Krajina nebo Dobrý čas. Figurální kompozice zachycují opět lidské tělo v pohybu, např. v obrazech Přemet nebo Smlouva. Obrazy Básník a Tvář jsou analýzouformy lidského těla na rozdíl od předešlých dvou, které jsou analýzou tělesného pohybu. Příznačné pro malbu Elišky Jakubíčkové ovšem je, že chápe čas a prostor jako dvě spojité entity, její obrazy jsou v jistém slova smyslu prožitkem, který předbíhá racionální pojmový aparát. Zvl. obrazovou intencí, jež chápe uměleckou tvorbu jako proud živé energie, jako něco , z čeho se teprve rodí náš obraz světa chápaný v logických souvislostech a jeho celku.
Zvláštní charakter jejích děl vyplývá i z propojení tvarů figur a krajiny. Autorka relativizuje rozdíly obou skutečností / figury a okolí/. Divák má pocit propojenosti obou, jakoby šlo o jednu podstatu a princip. Vše se odehrává na obraze, jehož abstrahovaná forma občas více než iluzivní skutečnost připomíná svět silných a slabých interakcí z kvantové teorie. To, co zůstává jako finální vizuální záznam, je zkušenost jako zážitek a jako proces, jehož podstata je sice zahalena tajemstvím, ale kterému se můžeme skrze umělecké dílo více přiblížit. Poetičnost i syrovost provedení jednotlivých obrazů má ve svém genetickém kontextu toto zdůvodnění, ačkoliv barva někdy nabývá inspiračně symbolického významu ( např. v obraze Krajina v poledne), nebo až v nezvykle plošném tvaru černé a červené barvy na obraze Oblíbené místo. Právě to, co má býti, je zachyceno malbou na ploše , která je monumentalizována do velkých kompozičních formátů. . Obsahuje veškerá uvedená data, takže výsledek je harmonickou redukcí poněkud složitých procesuálních mechanizmů.
Miroslav Pesch
